Obehranou, ale stále populární písničkou nejen v české inzerci ojetých aut jsou vozidla „po důchodci“. Prodávající se tím snaží naznačit výjimečně zachovalý stav, za který je samozřejmě nutno připlatit. Že v řadě případů s autem jezdil někdo úplně jiný, asi říkat nemusíme. A i když je historka s postarším majitelem pravdivá, stejně nemusí být o co stát. Proč? Důvodů je hned několik.

Každý, kdo někdy hledal v inzerátech ojeté auto, na podobný „klenot“ určitě už narazil. Vozů po starých pánech, kteří jezdili jen na hřbitov či do supermarketu, je k dostání až podezřele hodně. Člověk by skoro řekl, že nikdo kromě důchodců vlastně auta neprodává. Ponechme stranou, že zvlášť u dovezených aut, u kterých je dohledání historie přece jen těžší, se pravda může velmi lišit. Pozastavme se však nad tím, proč koupě vozu po seniorovi nemusí být zdaleka takové terno, jak se může na první pohled zdát, a s čím případně počítat.

Technický stav s otazníkem

První, co člověka u vozidla takzvaně po dědečkovi zaujme, bývá často až nepochopitelně zachovalý stav. Určitě jste už například na parkovišti u nákupního centra někdy potkali felicii, která jako by právě sjela z montážní linky, nebo vedle vás na semaforech stála stodvacítka, kterou si nový majitel snad musel právě vézt z Mototechny. Jenže krásná karosérie je sice fajn, auto ale nepohání.

Zkuste se někdy, například při právě se blížících dušičkách, schválně podívat, jakým způsobem s tou krásně naleštěnou feldou onen starý pán za volantem zachází. V mnoha případech zjistíte, že to hraničí málem s mučením. Při parkování, které vyžaduje jen trochu manévrování, se spojkou a plynem zachází tak, že okolí za chvíli zalije pach pálícího se obložení. Během popojíždění při výjezdu z parkoviště zase vytáčí již vychladlý motor tak, že je to slyšet kilometr daleko. Tím nechceme říct, že by dotyčný byl špatný řidič, ale v sedmdesáti letech už prostě člověk nemá v nohách cit, jako čtyřicet let nazpět, a pedály ovládá podstatně složitěji. To je normální.

To, že takové historky mají reálný základ, autorovi těchto řádek kdysi potvrdil mechanik pracující v jednom z mnoha servisů Škoda. Měnil spojku na fabii, která byla podle jeho slov sotva zajetá. Týden po dokončené opravě bylo na dílně se stejnou závadou zpátky, jen mělo na počítadle o osmdesát kilometrů více. Majitel – podle slov onoho mechanika starší a špatně chodící pán – celou dobu jezdil s mírně sešlápnutým spojkovým pedálem. Případ sice extrémní, nicméně dokazující, že i na první pohled krásně zachovalé auto může být v horším stavu, než se zdá.

Otázku navíc vyvolává i pravidelná péče o auto, především výměna oleje, filtrů a provozních kapalin vůbec. Přiznejme si, že zvláště čeští důchodci rozhodně nepatří k nejbohatším a investice do údržby v řádech několika tisíc pro ně představuje značný zásah do napjatého rozpočtu. V důsledku toho u nich vzniká nemalé riziko oddalování výměny či oprav všeho, jak je to jen možné. Že výrobce předepisuje výměnu oleje po ujetí patnácti tisíc kilometrů, zatímco oni za rok ujedou stěží pět? Mazivo tedy zůstane v motoru tři roky. Málokdo z nich se řídí druhou částí předpisu, ve které se praví, že výměna musí proběhnout aspoň jednou ročně. Motorový olej totiž degraduje, i když nejezdí. Podobně to bývá s brzdovou či chladicí kapalinou, filtry a dalším spotřebním materiálem.

Výbava? Často minimální

Problém může, zvláště pro náročnějšího zájemce o auto, představovat i výbava. Ta totiž u většiny vozidel, která si jako nová koupili lidé takzvaně na důchod, bývá chudší až tristní. Jak již zaznělo, zvláště v České republice nemají penzisté peněz nazbyt a často se snaží cenu nového auta stlačit dolů, jak se dá. Historek, jak se postarší manželé snaží usmlouvat pár tisíc například tím, že autorádio nebo poklice na kola vážně nepotřebují, koluje dost.

Mnoho seniorů navíc bylo celý život zvyklých jezdit auty skutečně skromnými. Vzpomeňme kupříkladu na stopětky, kterým ve variantě Standard chyběla i zadní stahovací okna a madla ve dveřích nahrazovala poutka. K novému vozu tedy přistupují s tím, že co nepotřebovali kdysi, dnes už neužijí. Výsledkem pak je auto se základním, často zoufale slabým motorem a s vnitřní výbavou, na kterou se nejlépe hodí označení „holobyt“. Pro člověka, který auto potřebuje jen jako věc k přepravě z bodu A do bodu B, je to možná postačující, kdokoliv s trochu náročnějšími požadavky ale bude zklamán. O něco lepší to bývá například v Německu nebo Rakousku, ani tam se ale nedají většinou čekat kdovíjaké zázraky. Penzistů, kteří si jako poslední vůz pořídí Mercedes s téměř plnou výbavou, lze napočítat na prstech jedné ruky.

Výše popsané samozřejmě nelze brát dogmaticky. Výjimky se vždycky najdou, ostatně jako všude. Spíše se snažíme naznačit, že i ono „auto po důchodci“ je z velké částí mýtus, na který je nabalená hromada balastu a může skrývat nejedno nemilé překvapení. I zde se tedy vyplatí mít při výběru oči na stopkách a nenechat se ukolébat naleštěným lakem a ódami, které prodejce pěje.