Pontiac Aztek: korporátní pohádka s nešťastným koncem

Atraktivně vypadající, moderní a praktické auto pro mladé a aktivní lidi, patřící do takzvané Generace X. To byl Pontiac Aztek v očích svých tvůrců. Vše ale dopadlo jinak. Přesněji řečeno úplně jinak. Ostuda až na Mars, katastrofální prodělek, pravidelný výherce soutěží o nejošklivější auto všech dob a jeden z důvodů, proč se odebrala tradiční americká automobilka do historie.

Náš volný seriál o průšvizích automobilového průmyslu pokračuje dalším dílen. „Hrdinové“ těch minulých doplatili většinou na špatná technická řešení, nepraktičnost, nekvalitu, popřípadě na libovolnou kombinaci těchto důvodů. Pontiac Aztek z této řady ale vybočuje. Byl praktický, dobře vymyšlený, kvalita nijak zvlášť nepokulhávala. Jeho vadou bylo zkrátka to, že byl mimořádně ošklivý. A ještě větší problém byl fakt, že si to továrna odmítala přiznat. Jak to?

Inovujte! Ale nesmí to stát moc

Základní myšlenka při vývoji Azteku nebyla vůbec špatná. Auto mělo být určené pro mladé zákazníky, kteří tráví svůj čas aktivně a chtějí se „odvázat“. Jezdí na kole, kempovat, s kamarády na výlety či na vodu, a tak všelijak podobně. To vše má být zahalené do karosérie, která mladé lidi zaujme. S tímto zadáním vznikl zvláštně vypadající koncept spadající do kategorie SUV, který nad dobovou produkci vyčníval tak moc, jak jen to jde. K usedlým a tradičním sedanům Catalina nebo rodinným kombíkům Safari, které si všichni ještě dobře pamatovali, měl skutečně daleko.

Jenže pak se naplno začala projevovat korporátní kultura, ve které auto vznikalo. „Ano, vyrábět to budeme, ale do sériové podoby se to optimalizuje tak, aby to tolik nestálo,“ znělo kancelářemi vedení automobilky. Z původně zvláštního, ale přece jen zajímavě vypadajícího konceptu se tak zásahem bandy účetních začala stávat obluda. Úzká, vysoká, s řadou zjednodušení, neuměle naroubovaná na podvozkovou platformu již vyráběných Chevroletů Lumina či sesterských Pontiaců Trans Sport. Tedy ne atraktivních aut, která by mladé lidi zajímala, ale obyčejných rodinných minivanů, určených na cestu do Kauflandu, totiž Wall Martu a v létě na dovolenou do Chorvatska. Tedy vlastně na Floridu.

Začínalo jít do tuhého a mělo být ještě hůř.

Come on boys, buďme pozitivní!

Korporát totiž roztáčel svá kola na plné obrátky. „Be positive, nothing can stop us, our goals are soon to be achieved,“ znělo opět kancelářemi. Zkrátka a dobře, do vývoje začal zasahovat způsob vedení, ve kterém nebylo místo pro jakoukoliv kritiku. Auto jste směli komentovat, jen když to byla pochvala. Něco se ti nezdá? Nemáš ten správně pozitivní přístup a tím pádem nemáš ani co dělat v našem týmu! Kdo z vás někdy pracoval v korporátní společnosti, dovede si situaci určitě dobře představit.

Manažer Don Hackworth a jeho boys umetali cestičku nadcházejícímu propadáku skutečně důsledně. Excelovské tabulky plné skvěle vypadajících čísel, branistormingy, meetingy a veselé prezentace, překonávání milestonů, achievování goalů. Korporátní kobyla řehtala na celé kolo. Nebyl nikdo, kdo by řekl, že to celé je pitomost a Aztek ve své stávající podobě je fakt odporný.

I když… Ještě před uvedením na trh se nová auta předvádějí vybraným skupinám zákazníků a továrny pečlivě sledují, jak lidé reagují. Tímto způsobem se novinky dolaďují tak, aby se lidem opravdu líbily a podařilo se odstranit případná „zakopnutí“. Totéž samozřejmě čekalo nový Pontiac. Výsledek? „Děláte si srandu?“ „What the hell, to myslíte vážně?“ „Ani zadarmo.“ To jsou jen některé z reakcí potenciálních zákazníků, které společnost dostala. Na místě bylo hluboce se zamyslet. Stále ještě byl čas napravit chyby, nebo projekt raději úplně zarazit.

Prostě je to super a hotovo. Co oni vědí

Jenže se projevila další z neblahých vlastností nuceně pozitivně naladěného managementu. Totiž absurdní nadutost, v ničem si nezadávající s jedním z dávných předsedů českých sociálních demokratů. „Hoši, kašleme na ně. My to auto chceme udělat super a prostě bude super. My přece víme, jak se dělají auta a naše čísla hovoří jasně,“ neslo se zase kancelářemi. Ve všech korporátech na světě je to zkrátka stejné. Manažeři vědí všechno nejlépe a kdo je proti… však víte.

Bylo prostorné, praktické, dala se do něj koupit matrace do kufru, dozadu se dal přidělat originální stan a mělo taky asi milion dalších šikovných vychytávek. A taky bylo zoufale hnusné a na poměry hlavní cílové skupiny poměrně drahé, takže ho skoro nikdo nechtěl. Páni manažeři se zkrátka i se všemi tabulkami a prezentacemi přepočítali na plné čáře. Aztek se stal jedním z významných hřebů – ani není možné napsat hřebíčků – do rakve automobilky Pontiac.

Dnes model patří k zajímavým kuriozitám a mezi varováními, jak něco nedělat, zaujímá čelní místo. V současné době se sice také díky seriálu Perníkový táta dostává do módy, pro již neexistující automobilku to je ale hodně slabá útěcha. Ona totiž i kritika patří k věci, byť je občas nepříjemná…

Top