Minule jsme vám řekli o zvláštním a povětšinou nefunkčním motoru V8-6-4 z dílny Cadillaku. Dnes si představíme další výrobek, na který by tato továrna nejraději zapomněla. Jmenoval se Cimarron a měl ztělesňovat vstupní bránu do světa aut se značkou Cadillac. Vše ale dopadlo zcela jinak. Nový model byl totiž krám. A to mimořádný.

Základní myšlenka, se kterou výrobce kalkuloval, přitom byla celkem rozumná. Cadillac vyráběl hezká, luxusní, kvalitní, ale velmi konzervativní auta, na která slyšela jen určitá skupina zákazníků. Zvláště mladí lidé však vnímali silniční jachty s měkkým odpružením, mamutími osmiválci, automatickou převodovkou, zadním náhonem, přeposilovaným řízením a obývákovými křesly uvnitř jakodědečkovskáauta, a dávali přednost menším a hbitějším vozům z Evropy. Na trhu už pár let sice byl menší a celkem úspěšný model Seville, který zaoceánský parník připomínal přece jen o něco méně, stále to ale nebylo úplně ono.

Kromě toho, mnohopotenciálníchkupců na nového „plnotučného“ Caddyho zkrátka nemělo peníze. Menší a cenově přece jen dostupnější model prostě chyběl a Cadillac, vrcholná divize koncernu General Motors, s tím rychle potřeboval něco udělat.

„Ede, nemáte čas na to, abyste z Jéčka udělali Cadillac.“

Vedení společnosti hbitě našlo řešení v koncernové platformě J-body, na které stály malé modely Chevrolet Cavalier, Pontiac J2000, Oldsmobile Firenza a Buick Skyhawk. Tedy auta skromná, jednoduchá, zkrátka určená pro nepříliš náročné zákazníky. Pro představu: ChevyCavalier bylo něco, čím na brigádě jezdil uhrovitý teenager rozvážející pizzu, nebo postarší uklízečka do práce. Jestli začínáte cítit průšvih, uvažujete správně.

Logika by totiž předpokládala, že továrna věnuje čas a peníze do patřičného upravení velmi skromného základu na něco, co je hodno nosit logo Cadillac. Jenže to se nestalo a spěch byl špatný pán. Asi nejlépe to vystihl šéf koncernu GM Pete Estes. Vrchního bosse Cadillaku Edwarda Kennarda údajně varoval slovy: „Ede, nemáte čas na to, abyste z Jéčka udělali Cadillac.“ Budoucí trapas začínal dostávat reálné obrysy. Téměř všichni od začátku přinejmenším tušili ostudu, a přesto projektu dali zelenou.

Výsledek tomu odpovídal. Roku 1982 stál v salonech firmy Cadillac „Kavalír“ s trochu honosnější maskou, koženým interiérem a, pravda, velmi bohatou výbavou, zahrnující například i AM/FM rádio, klimatizaci nebo elektricky ovládaná zrcátka. Ani ne dvoulitrový čtyřválec se však se svými 88 koňmi hodil možná pro výše zmiňovaného rozvážeče pizzy, mírně upravený podvozek lacinějších sourozenců nebyl sportovní, ani pohodlný. Korunu tomu nasadila standardně dodávaná čtyřstupňová manuální převodovka, která měla údajně evokovat evropskou konkurenci. Třístupňový automat byl k dispozici na objednávku. Opravdového „Caddyho“ tenhle výtvor rozhodně nepřipomínal. Snad jen cenovka, začínající na neskromných 12 tisících dolarech, navozovala dojem zboží pro movitější kupce.

Pochyby o smysluplnosti takového auta vyvolávalo už označení, které na vozech prvního modelového ročníku stálo jako „Cimarron by Cadillac“. Jakoby tím továrna říkala, že je to sice pod jejími křídly, ale vlastně s tímnemá moc co společného. Prodeje tomu odpovídaly. Výrobce očekával, že si nový model v prvním roce výroby odveze zhruba 75 tisíc zákazníků, našlo se jich ale necelých šestadvacet tisíc.

A situace se nelepšila. V roce 1985 sice auto dostalo výrazný facelift, po kterém už začínalo celkem vypadat k světu, počet kupců ale nerostl. Neuspokojivé prodeje a fakt, že GM se chystal na obměnu hlavních modelových řad značky Cadillac, nakonec nebohému Cimarronu v roce 1988 zlomily vaz.

Pověst, která se napravovala mnoho let

Pro Cadillac znamenal model pohromu. V první řadě se samozřejmě jednalo o přímé finanční ztráty, mnohem horší ale byla pošramocená pověst. Přesněji řečeno, velmi hluboce pošramocená pověst. Automobilka, jejíž slogan letitě zněl „Standard oftheworld“, jejíž výrobky odjakživa kupovali příslušníci horních deseti tisíc a vozili se v nich američtí prezidenti, svoje jméno propůjčila produktu určenému pro dolních deset milionů, na který někdo nalepil sadů znáčků. Mnoho tradičních zákazníků se nechalo slyšet, že další Cadillac již chtít nebudou. Nebylo pro ně zkrátka myslitelné, že si za své peníze odvezou domů vůz, jehož značku nosí i vyšperkovaný povoz pro pokladní ze supermarketu. Znovuzískání reputace bylo velmi bolestné, dlouhé a pozvolné. Při pohledu na současnou nabídku se ale zdá, že se snad šéfové poučili a podobnou hloupost jako na začátku osmé dekády už neudělají.

A cože bylo tedy špatně? Především myšlenka, že se skromné autíčko promění v luxusní zboží pomocí hezčího laku, kožených sedaček a nalepením několika znaků. Takzvaný badge engineering celkem slušně funguje u produktů, které cílí na různé skupiny zákazníků stojící relativně blízko sebe. V případě výrobků, které jsou od začátku určeny pro diametrálně odlišné cílové skupiny, se ale jedná o do nebe volající hazard. Cadillac tahle zkušenost stála mnoho.