Dakarská monstra, která dávno odvál čas

Osmdesátá léta byla pro dakarské závodníky rájem. Technická omezení prakticky neexistovala a startovat se dalo téměř se vším, co se hýbalo. Výsledkem byly podivuhodné, z dnešního pohledu často až nepochopitelné konstrukce. Proti dnešním, ryze soutěžním a sterilním, strojům však měly svoje nezanedbatelné kouzlo.

Za těch jedenačtyřicet ročníků, které má dakarská rallye za sebou, se na jejím startu objevilo skutečně leccos. Někdy se na první pohled šílený nápad ukázal jako velmi konkurenceschopný, jindy se zase potvrdilo, že správná cesta vede jinudy. I to ale k soutěžení tohoto druhu zkrátka patří.

Zatímco dnes na startu vidíme téměř výlučně ryze sportovní a také do značné míry uniformní náčiní, zvláště v počátcích Dakaru v osmdesátých letech minulého století se odvážní muži a ženy vydávali pokořit poušť s mnohem pestřejší paletou strojů. Především kategorie kamionů občas skýtala pohled na opravdu prazvláštní samohyby. Trojici opravdu šílených jsme pro vás vybrali. Slovo šílených ale tentokrát myslíme v kladném slova smyslu. Právě z těchto kamionů je totiž asi nejlépe cítit uvolněnost prvních ročníků, na kterou pamětníci dodnes vzpomínají.Doby, které vládlo heslo „Vyhrát je sice důležité, ale samotný zážitek je důležitější.“

Astra BM 309 6×6: napůl náklaďák, napůl rolba

První z naší trojky je zároveň ten asi nejobyčejnější. Italská značka Astra vyrábí od čtyřicátých let náklaďáky všech druhů a určení. Přestože v našich podmínkách je téměř neznámá, na jihu Evropy lze tato vozidla potkat poměrně běžně. Roku 1985 se s Astrami do Dakaru vydaly hned dvě posádky. Z hlediska složení byla zajímavá hlavně ta se startovním číslem 630. Navigátorkou totiž byla monacká princezna Caroline, dcera knížete Rainiera a slavné herečky Grace Kellyové. Její manžel StefanoCasiraghi usedl za volant, pozice mechanika připadla GiancarluArcangiolimu.

Kamiony pak představovaly zajímavou kombinací auta a rolby. Čtveřici zadních kol totiž doplňovaly pásy, umístěné v nástavbě. V případě uvíznutí v písku se sklopily a pomohly zapadlému kamionu s vyproštěním. Posádce tak odpadla zdlouhavá dřina s lopatami a vyjížděcími plechy. Přestože se nápad nezdál až tak špatný, úspěch týmu nakonec nepřinesl. Princezna se svou posádkou nakonec odpadla, druhá Astra se startovním číslem 631 pak dojela na 15. místě. Rozruch ale dvojice zvláštních náklaďáků vyvolala, a to se přece počítá.

DAF 3300 4×4 „Tweekoppig Monster“: jedna kabina a motorzkrátka nestačí

Holandský DAF snad není třeba příliš představovat, vždyť vozidla této značky denně potkáváme i na našich silnicích. S její účastí na Dakaru byl od počátku osmdesátých let spojován hlavně Jan de Rooy, úspěšný autodopravce a také rallykrosař, který pouštnímu soutěžení zcela propadl. Vzhledem k tomu, že se jako správný závodník nikdy netajil přáním vyhrávat, potřeboval odpovídající náčiní. Pro rok 1984 tedy se svým týmem postavil něco, co mu tento sen mělo nejen splnit, ale navíc to ještě udělat ve velkém stylu a za mimořádné pozornosti televizních kamer. Protože čím víc kamer, tím více jsou vidět loga ochotně platících sponzorů. A čím více sponzoři platí, tím lépe se závodí.

Tak se na start postavil kamion s přezdívkouTweekoppig Monster či Dubbele Kop. Česky bychom řekli dvouhlavé monstrum. Ano, tušíte správně. Auto mělo na každém svém konci jednu kabinu. Ta zadní však byla jen jako atrapa a k řízení se nevyužívala. Dva navíc byly i motory, dávající dohromady výkon přibližně osmi set koní. Ani to ale k úspěchu nestačilo. Ačkoliv se de Rooy se svými spolujezdci JoopemRoggebandem a YvemGeusensem pouští probíjeli srdnatě, soutěž nakonec nedokončili. Dvouhlavé monstrum se však do Afriky ještě jednou vrátilo o rok později, tentokrát v roli doprovodného vozu. I tato jeho účast ale skončila odstoupením.

Studebaker Proto Seiko 8×8: osm kol a luxusní ubytování

Jak jsme si řekli výše, hlavně v začátcích Dakaru šlo nejen o co nejlepší umístění, ale také o samotný zážitek. Vždyť co může být lepšího, než strávit skoro tři týdny opravdu tvrdým dobrodružstvím v poušti, daleko od civilizace, častokrát odkázaný jen sám na sebe? A co si to takhle zpříjemnit ještě pohodlným ubytováním a prvotřídním jídlem? Jenže kde to všechno uprostřed Sahary vzít… Přesně tak se asi ptali tvůrci Seika, když přemýšleli, jak by měl ten správný dakarský kamion vypadat. A tak nakonec pro ročník 1982 stvořili osmikolovou, přes devět metrů dlouhou obludu, zepředu nápadně připomínající Tatru 813. Zadní část nástavby byla upravená na luxusní salónek, kde měli soutěžící po náročné etapě odpočívat.

I když bylo auto určené jako doprovod menším teréňákům, soutěž jet muselo. Tehdejší pravidla totiž nerozlišovala mezi „ostrými“ a doprovodnými vozy, takže pokud měla posádka poskytovat podporu svým kolegům, musela se v závodě udržet, byť na posledních místech. Ani to se ale nakonec nepovedlo. Trojice ve složení Alain Galland, Jean-Louis Raimondi a Guy-Louis Duboucheronkvůli problémům s převodovkou odstoupila hned v jedné v první etap. Dojem ale zanechala mimořádný.

Jméno Alaina Gallandase však o tři roky později stalo známé i pro československé fanoušky motoristického sportu. Tvořil totiž posádku jednoho z kamionu Liaz a podle pamětníků stál za jeho odpadnutím. Po několika technických problémech, které vůz postihly, se psychicky zhroutila ze soutěže odstoupil. Protože podle pravidel nebylo možné v soutěži za takových podmínek pokračovat, dojela liazka do cíle aspoň mimo pořadí. To už je ale jiný příběh.

Top