Alfa Romeo Arna: když po každém z rodičů zdědíte to horší

Zkuste si představit, že se Japonci a Italové domluví a začnou společně vyrábět auto. Výsledkem pak zákonitě musí být produkt, v jehož designu se odráží italská elegance a temperament, poháněný chytře navrženým a precizně vyrobeným pohonným ústrojím ze země vycházejícího slunce. Anebo taky ne a všechno může být úplně opačně.

Počátkem osmdesátých let přemýšlelo vedení Alfy Romeo, tehdy vlastněné italským státem, jak si ukousnout z krajíce prodejů čím dál populárnějších hatchbacků. Úspěchy Volkswagenu Golf nebo Lancie Delta managementu nedaly spát. Potřebný model, který by s mezi lidmi populárními konkurenty soupeřil, ale v nabídce Alfy chyběl.

Nissan v tu dobu řešil jiné, poněkud vážnější problémy. Protekcionistická opatření, která evropské vlády zaváděly na ochranu svých automobilových průmyslů, japonskému výrobci výrazně ztrpčovala život. Na pořadu dne byla dovozová omezení nebo vysoká cla. Nejdále šli Francouzi, kteří dokonce zakázali dovoz v Japonsku vyrobených aut. Řešením proto bylo spojenectví s některým z evropských producentů, pomocí kterého by se dala drakonická omezení aspoň nějak obejít.

Italská elegance s japonskou technikou

Tak se stalo, že v říjnu 1980 podepsali zástupci italského a japonského výrobce vzájemně výhodnousmlouvu o spolupráci. Vzniklo tak joint-venture, pojmenované Alfa Romeo Nissan Autoveicoli, což můžeme volně přeložit jako automobily Alfa Romeo-Nissan. Společnosti se netajily velkými plány, a aby daly najevo, že spolupráci myslí vážně, postavily dokonce zcela novou továrnu v jihoitalském PratolaSerra. Už chybělo jen auto, které by nový podnik mohl vyrábět, a které by evropské konkurenci zle zatopilo.

Bylo domluveno, že každá z firem dodá pro společný produkt něco. Zní to jako skvělý nápad. Vždyť Italové jsou přece pověstní krásnými a elegantními auty, z jejichž designu, když použijeme trochu klišé, přímo dýchá přímořská bezstarostnost, temperament a láska k životu. Jen ta mechanika by mohla snad fungovat lépe… Japonci si zase pověst budovali sice beznadějně nudnými, ale po technické stránce slušnými auty, jejichž kvalitě nebylo moc co vytknout. Vždyť právě menší, šikovně navržená a kvalitně vyrobená japonská auta svého času nehezky pozlobilakdysi všemocný americký automobilový průmysl. Zdálo se, že novému modelu Arna (zkratka počátečních písmen Alfa Romeo Nissan Autoveicoli) patří skvělá budoucnost.

Právě tohoto scénáře se evropské automobilky bály jako čert kříže a začaly bít na poplach. Co se stane, když bude spolupráce s Japonci úspěšná? Kolik výrobců na starém kontinentu zkrachuje? Jak se zachovají vlády? Co všechno nenažraní a agresivní „samurajové“ evropskému autoprůmyslu způsobí? Otázek bylo opravdu hodně, odpovědí zoufale málo. Americký scénář, kdy se tzv. Velká trojka bezradně potýkala s padajícími prodeji svých modelů na úkor kdysi vysmívaných „šikmookých plechovek“, byl až v moc živé paměti.

anebo taky ne

Všechny obavy ale byly liché. Italové s Japonci totiž roku 1983 začali vyrábět cosi, co šlo označit přinejlepším jako vtip. Velmi špatný vtip. Výsledkem teoreticky nadějné spolupráce byltotiž vůz, pod jehož prapodivně hranatou, osmdesátkovějaponsky neelegantní karosérií se ukrývalo italsky nekvalitní mechanické ústrojí. Když k tomu připočteme ještě mizernou výrobní kvalitu a rozbředlé jízdní vlastnosti, je i nepříliš bystrému pozorovateli jasné, že takto recept na úspěch rozhodně nevypadá.

Vše nakonec skončilo, jak muselo. Italská vláda, znepokojená dalšími ztrátami a nejasnou budoucností automobilky, nabídla roku 1986 Alfu Romeo k prodeji. Velmi rychle zareagoval Fiat, který nakonec Alfu také získal. Konec Arny nastal v roce 1987, kdy se výroba zastavila s konečnou bilancí zhruba 53 tisíc prodaných kusů. Na počáteční optimismus dost mizerný výsledek. Nissan nakonec slavil úspěch až se svým vlastním podnikem v britském Sunderlandu.

Arna začínala pomalu, ale jistě upadat v zapomnění.Z toho však aspoň na chvíli vystoupila před několika lety, kdy se dostal na seznam automobilů – kulturního dědictví, vytvářeného italským autoklubem. I když mnozí tento krok nechápali či dokonce odsuzovali, Arna si v něm své místo zaslouží. Když už pro nic jiného, tak jako vzorový příklad toho, že i z potenciálně skvělé spolupráce může vzejít nebývalý propadák. I to je součást dějin.

Top